MTB masakr v Brdech

V sobotu 16.5. jsem se v tomto roce prvně postavil na trať mtb maratonu! Tím byl mtb maraton "Trans Brdy". Hlavní závod měřil pěkných 55km a jako úvodní závod délka určitě stačila. Přijdou těžší závody a tak jsem chtěl především získat spíše zkušenosti a závod odjet v klidu a nikam se zbytečně nehnat! Povrch trati je jeden z nejzěžších co znám , je prošpikovaný obrovskými kořeny, ostrými kameny a samotný profil mi připadá jako takové extrémní crosscountry. . .

Noc před závodem se z nebe valily provazy vody, které z brdských lesů vytvořily docela slušnou bahenní lázeň a to znamenalo výzvu jako hrom! Už za sucha jsem o trati tvrdil, že cca 80% z 55 km je na biku docela obtížně sjízdných, ale s těmi tunami bahna to rázem měnilo situaci. To znamenalo, že na nás závodníky čeká opravdový masakr!!

V úvodním stoupání to byla opět ta známá tlačenka, jakou si vychutnávám  na každém maratonu, ale i přes to jsem se snažil dostat co nevíce do čela. Dost dobře jsem se nedokázal uvolnit a tak jsem jel poměrně křečovitě, ale věděl jsem, že až se závodní pole trošku roztahá tak to bude lepší. V tom nejtěžším stoupání se to ale zaštosdovalo a museli jseme z kola dolů a tlačit kolo do bahnitého kopce! Někdo se snažil jet lesem mimo bahnitou cetu, to jsem zkoušel taky, ale moc to nešlo. Někdo prostě jenom tlačil kolo ze všech sil za sedlovku a řídítka do kopce. Obdivoval jsem především ty borce, kteří hodili kolo na záda a snažili se utíkat! Každý to zkrátka řešil po svém a diváci, kteří nás povzbuzovali jen něvěřícně kroutili hlavou. Bylo to vysilující ale jinak to nešlo a tak jseme to museli překousnout a bojovat s každým metrem trati jak každý nejlépe dokázal...

Ještě chvilku nás trať vedla po hřebenech a pak jsem sjížděli bahnitou a kamenitou lesní cestou vstříc brdským lesům. V tuto chvíli mi bylo jasné, že všichni začnou sprintovat jak blázni a já budu muset dlouho čekat na nějaký kopec, který na nás číhal až za polovinou tratě. Prakticky polovinu tratě jseme jeli bahenní crosscoutry a každý si musel hledat cestičky mezi kamenama a kořenama, místama se dokonce i šlapalo pěšky, jelikož kluzké kořeny se nedaly přejet. Nebo možná by se i dalo jet, ale vždy to někomu podklouzlo a tak to furt někdo brzdil a zákonitě se sesedalo! Přehazovačka a přesmykač se obalili bahnem a začali zlobit. Měl jsem problém přehodit na lehčí převod a s přesmykačem se muselo opatrně, jelikož se občas kousal řetěz a tak jsem se bál abych ho neurval. Míjel jsem asi 3 borce, kteří řetěz už přetrhli, takže jsem nechtěl dopadnout stejně...

Konečně jsem minul občerstvovačku a po chvíli jsem konečně míjel i můj věrný doprovod a aby to stálo za to, tak jsem při výjezdu z lesního sjezdu na asfalt projel dost odvážně smykem. Málem jsem to neustál, ale dobře to dopadlo a tak jsem za odměnu  vyfasoval čistý bidon osvěžující vody :-) Byl jsem za polovinou tratě a tak přišel na řadu konečně kopec! Ovšem asfaltový a poměrně krátký, takže jsem toho moc nazískal. Dal jsem tady tak 10 lidí víc určitě ne, ale skoro 27km nás teprve čekalo, takže nezbývalo než bojovat! Přišly na řadu extrémní sjezdy po úzkých bahnitých pěšinkách plných kamenů a kořenů. Byl to nářez, pustil jsem to hodně ostře a kupodivu jsem si to na rozdíl od většiny bikerů užíval a nějaké ty vteřinky jsem tady určitě získal. Je to docela slušný adrenalin valit to z bahnitého srázu mezi stromy. Občas je potřeba přeskočit nějaký ten kořen a balvan a čím více člověk brzdí tím více je kolo neovladatelné! Došlo i na nepříjemné pády, ale já jsem se jim úspěšně vyhnul a pokračoval jsem bez ztráty kytičky...

Následovala poměrně nezáživná pasáž, něco mezi rovinou lehkým kopcem a mírným sjezdem. Hodně jsem se propadal do zadu a jelokož síly ubývaly, tak jsem se hodně trápil! Do toho se neustále zhoršovala funkce přehazovačky a přesmykače a tak jsem přišel prakticky o polovinu převodů. bahno na přehazovačce ztuhlo a tak jsem si přál aby tohle trápení už skončilo. Nebyl jsem sám koho trápilo řazení, ale to nebylo nijak povzbuzující. Hodně mě začala bolet páteř a ruce už toho měly taky dost. Stále však zbývalo více jak 10 km do konce!

Při poslední předávce jsem omylem zablokoval borce jedoucího za mnou, snažil se mě předjet a já jsem prudce uhnul do prava a tak musel brzdit a pronesl pár nepublikovatelných výrazů. Spíš mi připadalo, že už toho měl taky tak akorát a tak si prostě ulevil. Dojel jsem ho a omluvil se mu. Dokonce jak jsem se otáčel a omlouval se, tak mi cukly řídítka a zkácel jsem se k zemi. Bylo to v takovém mírném stoupání a tak to nebyl nijak těžký pád, spíš to bylo směšné a tak jsem taky použil pár tvrdších slov a jenom mi hlavou problesklo, že zpravedlnost je opravdu rychlá!

To co následovalo cca posledních 5km před cílem popíšu velmi stručně: " Následovaly kopce a i když je to moje silnější stránka, už prostě nebylo odkud brát, převody nefungovaly, řetěz se kousal, ruce se mi podlamovaly samým vyčerpáním, páteř bolala jako čert a já jsem věděl, že pokud dokončím závod, tak budu asi rád...

Poslední vražedné sjezdy po ostrých kamenech jsem už ani nebrzil, už jsem na to neměl sílu a jenom jsem se modlil ahych si neustlal a aby nepřišel defekt. Všechno dobře dopadlo a tak jsem se doslova doplazil do cíle a málem jsem zkolaboval. Je to těžké popsat jak se závodník cítí, když má jet na kole těžkým terénem a je tak vyčervaný, že už se sotva udrží na nahou a přitom musí šlapat na kole a udržet rovnováhu. Posledních 500 metrů bylo to nejděsivější co jsem kdy zažil a jsem rád, že jsem dokončil závod. Bylo to strašné, ale až nyní-týden po závodě si uvědomuji jak fantastický závod to vlastně byl. Už se těším na příští rok :-))