Protrápený Bikemaraton Drásal  

Jubilejní 15. ročník nejstaršího a zřejmě i nejnáročnějšího bikemaratonu u nás jsme odstartovali přesně v 8:30 z Holešovského náměstí na kratší ze dvou hlavních tratí, která měřila 55km a z velké části kopírovala tu pověstnou 120km trať. Tato krátká varianta se v minulém roce osvědčila a tudíš se letos opět jela v nezměměné podobě.

Už na startu bylo jasné, že to bude hodně náročné, jelikož každý bude chtít podat stoprocentní výkon. Mohl jsem dokonce startovat hned z 1. vlny, ale raději jsem si stoupl někan do prostřed celého start. pole, jelikož jsem věděl, že velmi těžké mnohakilometrové úvodní stoupání bude velice náročné na psychiku. Rozhodl jsem se tedy spíše takticky pro tento krok, jelikož držet se do kopců s elitou by mne mohlo třeba příliš vyhecovat, jako tomu bylo třeba na Berounském maratonu a to mne odrovnalo hned v úvodu. Takže raději jsem se hned od úvodního stoupání pomalu prokousával dopředu a z mého pohledu tak začal jakousi stíhací jízdu na čelo startovního pole ze zadních pozic. Tohle se ukázolo jako velice dobrá strategie a cítil jsem se hned v úvodu velice dobře a předjížděl jsem desítky závodníků a závodnic předsebou. Po velice náročném stoupání  následoval i velice náročný a nebezpečný sjezd lesem po hodně rozbyté cestě plné děr a kamenů. Úvod se mi podařil a tak i do sjezdu jsem se pustil hodně z ostra. Byl to docela adrenalin a jen jsem si v duchu říkal abych si tak náhodou někde neustlal, ale patřím k těm docela sebejistým sjezdařům a po úmorném stoupání jsem si to docela užíval. Bohužel ani letos se tento sjezd do Rusavy neobešel bez vážných krkolomných pádů. Dokonce nikdo nepolevil ani když se těsně před koncem sjezdu najednou vyřítila do protisměru sanitka, která ale stejně po několika metrech uvázla, jelikož cestu by jen s těží projel traktor. Docela mi zatrnulo, když jsem si nechtěně škrtl ramenem o její zrcátko...

Na Rusavě jsem jako většina dobrovolně okusil i bahení lázeň v podobě obrovské hluboké kaluže plné bahna a kamenů. O kousek dál jsem pak už zase musel stoupat, tentokrát po asfaltu a u místní školy na mne čekal i můj věrný doprovod s bidonem čerstvé chladivé vody. Potom už jsem se vydal v početném pelotonu, který připomínal obřího vinoucího se hada, vstříc velice  náročnému stoupání na Hostýn, které velmi důkladně prověřilo vrchařské schopnosti všech borců a borkyň. V tomhle velice prudkém stoupání jsem se stále více prokousával dopředu a jelo se mi doslova výborně :-)) V tomhle kopci jseme si pořádně všichni sáhli až na dno, ale kdo to nejel tak nepochopí... Atmosféra docela houstla a objevovali se i první známky únavy, někteří borci se dokonce svíjeli vedle trati v křečích a tak se za mohutného povzbuzování, aplaudování  a cinkotu kravských zvonů a řechtaček jelo jako o život. Po každém náročném kopci ale zákonitě přichází sjezd a ten byl tentokrát obzvláště nebezpečný  po balvanech a ostrých kamenech, ale i tady jsem si to docela užíval a stále věřil v dobré umístění do 1. stovky z cca 500 startujících. Právě až za Chvalčovem se podle mého názoru jedná o nejtěžší pasáž celého maratonu, je to úsek několika km, kde se střídají extrémní výjezdy po lesních pěšinách a extrémní sjezdy. Právě tahle pasáž každého doslova vyždímá jako kus hadru. Bez nadsázky si troufám říct, že tenhle úsek, který koncí až sjezdem někde u Jestřábí je i pro odvážné turisty v pohorkách a s batůžky na zádech tvrým oříškem, ale mi tvrdí bikeři máme ještě to kolo, ten bike se kterým se musíme vláčet.

Minimálně polovina startovního pole tak některé pasáže neměla šanci absolvovat jinak než tlačením kola po balvanech a kořenech kamsi do srázu a zase dolů někam do propasti. Já sám jsem tlačil snad jen 5 metrů kdy jsem nepřešlápl jeden velký kámen...ale ti kteří ltačili se vyskytovali daleko za náma, takže jsem věděl, že se pohybuji stále někde kolm 1. stovky mezi kvalitními bikery a bikerkami. Po zdolání Vrchřské prémie na vrchol "Pardus", jsme sjeli opět do údolí poblíž Ráztoky a tam následovala pár desítek metrů krátká pasáž po asvaltu a další předávka bidonu s vodou a nějaké to foto na památku...

Potom však opět následovalo těžké stoupání, ale to už stačil i nějaký ten lehčí kopec a v téhle fázi závodu už se takříkajíc lámal chleba a nastávaly první těžké krize. Navíc v téhle části trati se jede hluboko v lesích a značení je docela divočina, takže pokud člověk přehlédne nějakou tu šipku na stromě může se bezproblému zaloulat i úplně jinam, než vede trať. To se mi však nestalo, jelikož trať znám a tak jsem s tratí ještě odvážně zápasil. Sil však ubývalo a začal jsem si uvědomovat, že většina začne pomalu finišovat a tak se tempo zvyšovalo i v náročných technických sjezdech až do Fryštáku. S vyčerpáním přicházely i další nepříjemné pády a tak jsem v jednu chvíli kličkoval mezi padajícími závodníky a jenom doufám, že nakonec v pořádku dojeli až do cíle, byť pořádně potlučeni.

Poslední náročné cca 4 km stoupání, už ze mne vyždímalo snad poslední sílu co ve mne zbyla a už jem věděl, že mi zbývá jen snad silou vůle se doplazit do cíle a to byla tvrdá zkouška... Člověk se v téhle fázi dostává do jakéhosi tranzu, kdy se snaží udržet na kole a dokončit a jelikož do cíle ještě zbývalo více než 10 km, začlo veliké trápení a na nějaké to finišování nezbyla síla... Nějak jsem to překonal, minul poslední občerstvovačku a vydal se na několikakilometrový závěrečný sjezd. Byla to stejná pasáž jako hned po startu, předtím jsme stoupali a teď jsme to sjížděli zpět do Žop. Věděl jsem, že pokud se nechci hodně propadnout do zadu, musim to zajet opravdu skvostně, jelikož potom se budeme ještě motat v zámeckých zahradách Holešovského zámku a jízda po rovině mi nejde, ani když jsem plný sil, natož pak v tomhle vyšťaveném stavu. Pár lidí se mi podařilo ještě předjet, jelikož jsem jel opravdu vražedné tempo a úplně bez brzd. Jen jsem se modlil aby z toho nebyl ještě v závěru nějaký defekt a abych se ještě třeba nevysypal. Vyšlo to, i zahradama jsem se už proplazil až do cíle. Na cílovou čáru jsem vlítnul smykem a zadním kolem napřed, abych pobavil alespoň početnou diváckou kulisu a taky jsem zklidil i docela slušný aplaus, ale měl jsem toho opravdu plné kecky a na konec jsem se propadl až na 129 místo absolutně ! Je pravda, že na danou konkurenci a počet startujících to nebyl žádný propadák, ale i tak jsem byl spíše zklamaný než-li šťastný, ale za rok to na Drásalovi zkusím znova a zase naplno :-))

Mapa Bikemaratonu Drásal : http://www.drasal.cz/files/mapy/Drasal_Mapa_2007.pdf